Vánoce mají zvláštní schopnost zpomalit čas... Venku je ticho, světla se odrážejí v oknech, na plotně bublá polévka a my si říkáme, že tentokrát si opravdu dopřejeme. Ne proto, že bychom měli hlad, ale proto, že k Vánocům přejídání tak nějak patří. Je to rituál, který se opakuje každý rok, skoro beze změny. A přesto se právě teď, možná tišeji než padající sníh, něco zásadního mění.
Po desetiletí jsme žili ve světě, kde jídlo nebylo jen zdrojem energie, ale především zdrojem potěšení. Potravinářský průmysl se naučil velmi přesně pracovat s tím, jak náš mozek reaguje na kombinaci cukru, tuku a soli. Vznikl dokonalý systém…, čím víc jsme jedli, tím víc se vyplatilo vyrábět. Čím víc se vyrábělo, tím dostupnější a lákavější jídlo bylo. Nebyl to žádný zlý úmysl, spíš přirozený důsledek ekonomiky objemu. My jsme si zvykli jíst víc, než potřebujeme, a trh se tomu přizpůsobil.
Jenže lidské tělo má své limity. A když už nestačila vůle ani novoroční předsevzetí, přišla na řadu farmakologie. Nové léky na potlačení chuti k jídlu nefungují tak, že by nám jídlo znechutili. Ony spíš ztiší ten vnitřní šum, který nás celý den pobízí něco zobnout. Najednou není nutné dojíst talíř do posledního sousta. Najednou mizí potřeba impulzivní odměny. A právě v tom je jejich skutečná síla.
Změna je rychlá a hluboká, protože se netýká jen kalorií, ale samotného prožívání. Lidé jedí méně, ale hlavně jedí jinak. Přestávají sahat po potravinách, které byly stvořeny pro okamžitý pocit uspokojení, a začínají přemýšlet, co jejich tělu skutečně dává smysl. Každé sousto má větší váhu. A v okamžiku, kdy se změní chování milionů lidí, začne se drolit i svět, který byl postavený na jejich starých návycích. Potravinářské firmy po desetiletí investovaly do kapacit, které předpokládaly neustálý růst spotřeby. Výrobní linky, logistika, marketing…, to všechno bylo nastaveno na to, že objem poroste. Když ale lidé začnou jíst o pět, deset nebo dvacet procent méně, nejde o drobnou korekci. Jde o zásah do samotných základů ekonomiky. Stroje nelze jen tak vypnout, stejně jako nelze rychle změnit mentalitu celého odvětví.
Možná proto působí celá ta změna tak rozpačitě.... Na jedné straně snaha vyrábět „zdravější“ verze starých produktů, na straně druhé tiché uvědomění, že problém není jen v receptuře, ale v samotném principu. Svět, který vydělával na přejídání, se musí naučit vydělávat na kvalitě. Ne na množství, ale na hodnotě. Ne na závislosti, ale na důvěře.
A právě tady se ten příběh nenápadně dotýká i světa financí. Vánoce jsou totiž obdobím, kdy lidé přirozeně bilancují. Díváme se zpět a přemýšlíme, co nám skutečně něco dalo a co nás jen na chvíli rozptýlilo. Stejně jako u jídla začínáme i u peněz rozlišovat mezi tím, co nás krátkodobě potěší, a tím, co má schopnost obstát v čase.
V prostředí, kde se mění návyky, klesá objem a roste důraz na podstatu, získávají zvláštní význam věci, které nejsou závislé na trendech ani marketingu. Hodnota, která není vytvořená sliby, ale historií. Něco, co nefunguje jako impulz, ale jako jistota. Není náhoda, že v obdobích tichých, ale hlubokých změn lidé znovu objevují aktiva, která se nemění s chutěmi davu. Možná letos sníme o něco méně cukroví.
Možná si dáme menší porci, ale o to víc si ji vychutnáme. A možná je to symbol doby, ve které se učíme brzdit, přemýšlet a vybírat si vědoměji. Vánoce tak nemusí být jen svátkem hojnosti, ale i návratem k rovnováze, k tělu, k mysli i k tomu, co považujeme za skutečnou hodnotu.
Přeji všem krásné Vánoce! PM